Život jako z plátna

Následující příběh zachycuje život mé prababičky a celé její rodiny, která věnovala provozu
kina v malé obci na jihovýchodě Moravy, celý svůj život.

Filmový sen rodiny Náplavů začal v nelehké době v roce 1944. Moji praprarodiče se vrátili
z Brna do své rodné obce Osvětimany, která měla v té době zhruba 1 500 obyvatel. Otakar Náplava,
trpící tuberkulózou, se rozhodl finančně zajistit svoji rodinu založením biografu. Filmový svět ho
fascinoval a chtěl si tak splnit sen stát se kinomajitelem. V celém protektorátu bylo v provozu
necelých 1 200 kin a většina z nich byla provozována převážně tělovýchovnými jednotami Sokol,
Orel v menších obcích, nebo jednotlivci ve větších městech. Jednotlivci kina v malých obcích
neprovozovali, kvůli obtížnosti se sháněním vhodných sálů a nákladnosti pořízení promítacího
vybavení.

K provozu biografu byla potřeba kinematografická licence. Její získání bylo náročné, kvůli
síle filmové projekce jako nástroje na ovlivňování veřejnosti. Tuto moc si uvědomovaly vlády už od
vzniku promítacího stroje a cíleně prověřovaly a hlídaly, komu činnost povolí. Licence se udělovala
na jeden až tři roky konkrétní osobě a byla nepřenosná. Během protektorátu bylo získání licence,
mnohokrát náročnější. Pradědovi se jeho filmový sen splnil. Bohužel se o něm nikdy nedozvěděl.
Své nemoci podlehl 23. ledna 1944.

Čerstvá vdova, moje prababička Marie Náplavová, se ocitla v nelehké životní situaci.
S dvěmi malými dětmi stála před rozhodnutím, jak dál pokračovat. Rozhodla se sen svého manžela
dotáhnout do konce. Aby mohla licenci přepsat na svoje jméno, musela se vydat až do Prahy a
přesvědčit tehdejší protektorátní úředníky, že zajistí provoz ve stejné kvalitě jako její manžel. To
zahrnovalo: pronájem sálu, kvalifikovaného promítače s platnou promítačskou zkouškou, personál
zajišťující hladký průběh představení (biletáři). Úsilí prababičky se vyplatilo. A z hlavního města se
vrátila jako budoucí provozovatelka kina, s jehož provozem jí pomohla blízká rodina Sedláčkova a
Blechova.

První filmová projekce v Osvětimanech se konala ve čtvrtek 23. března 1944, přesně dva
měsíce po úmrtí autora původní myšlenky, v místní hospodě u Bubníků. Podmínky nebyly
srovnatelné se současnými kiny a namísto plátna se nejspíše promítalo na stěnu. Podařilo se
odpromítat český film Jan Cimbura a návštěvnost byla neskutečných 720 diváků (dnes by to byli
téměř všichni obyvatelé obce). Toto promítání započalo dlouhou a mnohdy trnitou historii kina.
Moje prababička se stala duchem kina, do jeho provozu byla zapojena celá její rodina po tři
generace. Synové Petr Náplava a Svatoslav Vašek st. a druhý manžel František Vašek.

Kino pokračovalo promítáním jednou týdně převážně německých filmů s dosti velkou
návštěvností. Každé promítání muselo být předem nahlášené policii a mohly se promítat pouze
schválené filmy. Součástí každého představení byly jednotné filmové týdeníky. V létě roku 1944
došlo ke změně zákona o vlastnictví kina a majitelé museli znovu zažádat o živnost. Při této
příležitosti si prababička dodělala promítačské zkoušky.

Promítání pokračovalo i po konci druhé světové války, ale Benešovými dekrety přešel
provoz kina pod správu Československého státního filmu. Prababička pořád zastávala funkci
vedoucí. Kino se přemístilo do více vyhovujícího sálu hostince u Grecmanů, kde se promítalo na
jednom přístroji z balkónu. V roce 1950 se obec rozhodla investovat do stavby sálu zasvěceného
filmové projekci. Nový sál měl charakteristické naklonění podlahy známé z kin po celém světě a
oddělenou promítací kabinu se dvěma promítacími zařízeními, které umožňovaly promítání delších
filmů bez přerušení na výměnu filmových kotoučů.

Kino v novém sále zažívalo opět velký úspěch. Promítalo se pravidelně čtyřikrát týdně
s průměrnou návštěvností 150 lidí. Promítaly se převážně veselohry, dobrodružné i poučné filmy
české, italské, rumunské, maďarské a sovětské produkce. Postupem let zájem o filmové promítání,
v souvislosti s rozšířením televizních přijímačů, klesal. Počet projekcí se omezil na dvě představení
týdně. Na začátku 80. let už kino v Osvětimanech promítalo jako jedno z posledních vesnických kin
v okrese Uherské Hradiště.

Kina v okolí postupně zavírala a kino v Osvětimanech čekal podobný osud. V roce 1982 se
kvůli malému zájmu veřejnosti, zastaralému vybavení kina a nezájmu obce o jakoukoliv investici,
rozhodl personál kina v čele s prababičkou podat hromadnou výpověď všech zaměstnanců. Po této
akci se provoz kina na krátkou dobu přerušil.

Tato událost však nevedla ke konci filmových projekcí v Osvětimanech. Zaměstnanci
navzdory podání výpovědi pořád projevovali zájem o pokračování filmové tradice. Naděje na
obnovení kina svitla s myšlenkou nové víceúčelové budovy, ve které byl plánován víceúčelový sál k
pořádání plesů a rodinných oslav. Můj děda Petr Náplava přišel s nápadem využití sálu k provozu
kina ve formě kinokavárny. V té době bylo kino tohoto typu vzácností. Nejbližší se nacházelo v
Brně a Vyškově. Koncept kinokavárny, který spočíval ve stolové úpravě a možnosti občerstvení
návštěvníků přímo v sále, které zajišťovala obsluha i během projekce. Dne 15. června 1986 se
otevřela nová éra kina v Osvětimanech filmovým představením českého filmu Jako jed i za účasti
herce Pavla Nového.

V kině nadále pracovala moje prababička, která zastávala funkci pokladní. Vedoucí kina se
stala její snacha, moje babička, také Marie Náplavová. Promítalo se třikrát týdně s průměrnou účastí
80 návštěvníků na představení. Mezi nejoblíbenější patřila dětská představení. Po sametové revoluci
v roce 1989 přešel provoz kina z Okresní správy kin na obec Osvětimany.

Moje prababička věnoval provozu kina celý život a vysloužila si tak v obci přezdívku - „Kinařka“. Kinem žila až do konce svého života a věnovala hodiny práce provozu a údržbě kina i na úkor svého volného času. V roce 1994, po padesáti letech práce pro místní kino, zemřela po příchodu z pátečního filmového představení. Celý den se necítila dobře, ale páteční filmové představení nevynechala. Před promítáním filmu „Můj táta hrdina“ prodala lístky. Do konce filmu nezůstala a odešla. Po návratu domů podlehla infarktu.

Kino pokračovalo dál pod vedením mojí babičky. Postupem let zájem o filmové promítání
nadále klesal, ale kino i díky modernizaci a investicím obce do digitalizace kina (E-cinema) zůstalo
v provozu až do roku 2020, kdy už v kině pracovala třetí generace rodiny Náplavů vnoučata Petr
Náplava a Marie Marková. Covidová pandemie uzavřela sály po celém světě i v Osvětimanech. I
když původně mělo být kino znovu otevřeno, pandemie zmenšila zájem diváků o návštěvu kina
natolik, že kino se už znovu neotevřelo.

V roce 2024 uběhlo 80 let od první filmové projekce v Osvětimanech. Žijící potomci prababičky se rozhodli uspořádat vzpomínkový večer věnovaný historii kina a všem zaměstnancům. Večer se konal v 24. ledna 2025, 81 let a jeden den po smrti původního autora myšlenky provozu biografu v obci. Večer byl koncipován stejně jako projekce v roce 1944, promítal se český film Vlny, a vzbudil stejně velký zájem veřejnosti. Uvidíme, jestli se jednalo o poslední filmové představení.

Zdroje:
Pamětní kniha Osvětiman 1944
Pamětní kniha Osvětiman 1946
Kronika obce 1986
Národní archiv v Praze
Národní filmový archiv v Praze
Státní okresní archiv Hodonín
Vyprávění žijících rodinných příslušníků: Marie Náplavová (roz. Širůčková)
Marie Marková (roz. Náplavová)
Petr Náplava Ml.
Pavel Náplava