Věznění tátova dědečka

Psal se rok 1990, bylo těsně po sametové revoluci a doma se sešla celá naše rodina, já, moje maminka, strýc, teta, sestřenice a bratranec. V té době už bohužel můj dědeček, o kterém ti chci vyprávět, tři roky nežil.Jmenoval se František a já do toho dne myslel, že byl vrátný v podniku Dopravy stavby Olomouc, který tehdy sídlil v brňenských Bohunicích.

Po společném obědě jsme si všichni začali povídat a vzpomínat na ty, kteří již s námi nebyli.Na mého tatínka,babičku a hlavně pak, k mému velkému překvapení, na dědečka Františka.Maminka mi tehdy řekla,že už asi nastala doba, aby mi řekla o dědečkovi pravdu, kterou dlouho kvůli režimu, který v našé zemi tehdy panoval, kterou přede mnou tajili.Můj dědeček pocházel z velmi dobré rodiny. jeho tatínek byl starostou Králova Pole a členem tehdejšího Velkého Brna.Až tehdy jsem se dozvěděl, že do roku 1955 byl ředitelem Lidové záložny v Brně na Jánské.Tedy žádný vrátný, ale opravdu vysoce postavený úředník ve finančnictví.

O zinscenovaných komunistických procesech 50-tých let jsem něco málo už věděl.Po revoluci se hodně o Dr. Miladě Horákové a ostatních.Netušil jsem však, že i muů dědeček byl součastí těchto procesů.Rozsudkem z Krajského soudu v Brně byl tehdy spolu například s Dr. Ečerem odsouzen za velezradu, špionáž a sabotáž v bankovnictví a odsouzen k trestu smrti. který mu byl dne 30.4 1955 (v den kdy měla moje maminka. tedy jeho dcera, rovných 20 let) změněn na 28 a následně na 22 roků odnětí svobody.V květnu 1960 mu pak na základě amnestie prezidenta republiky zbytek trestu prominut a v březnu 1968 byl kompletně rehabilitován

Seděl jsem s otevřenou pusou a poslouchal něco, o čem jsem si myslel, že budu slýchat jen z televize, ale rozhodně ne, že to bude součastíí i mého života a mé rodiny.Maminka mi pak dlouze vyprávěla, co následovalo po dědečkovu uvěznění.Jak přišli o dům, o bydlení, dobrou práci a ostatní.Samozřejmostí bylo, že maminku i její sestru okamžitě vyloučili ze školy a podobně.Byla to pro ně opravdu velmi zlá doba.Ale všichni věřili v to, že se jednou ukáže.V roce 1960 dědečka skutečně z vězení propustili a v roce 1968 i plně rehabilitovali, avšak nic z toho, o co tehdy přišli, se jim nikdy nevrátilo. Dědeček i celá jeho rodina byli pořád pod dohledem Státní bezpečnosti a dokonce i moje maminka s mým tatínkem, který byl lékař, se museli vzít tajně jen za účasti dvou svědků ve škole v Novém hrozenkově, kdy jim za svědky byl tamější řídicí učitel a místné pekař.

A tak se díky zapálený komunististům stal ředitel největší brněnské spořitelny vrátným na ubytovovně, kde působil až do své smrti v roce 1987.