Pro nedostatek bytů povolila několika žadatelům postavení železničních vozů na pozemku u silnice k Pletenému Újezdu vedoucí. Vagony k obývání při okresní silnici k Pletenému Újezdu vzrostli na číslo čtyři, ačkoliv nouze bytová nebyla příliš citelná, přichází zde v úvahu spíše drahota uprázdněných bytů – požaduje za jednu místnost činže 1.000 Kč i více.
Zápis v kronice města Unhoště: Rok 1929.
Pro nedostatek bytů povolila několika žadatelům postavení železničních vozů na pozemku u silnice k Pletenému Újezdu vedoucí.
Vagony k obývání při okresní silnici k Pletenému Újezdu vzrostli na číslo čtyři, ačkoliv nouze bytová nenbyla příliš citelná, přichází zde v úvahu spíše drahota uprázdněných bytů – požaduje za jednu místnost činže 1.000 Kč i více.
Tolik kronika. Co pamětník?
Chodila jsem kolem nich od roku 1938 – 45. Obyvatelé těchto vagonů byli Antonín Müller, manželka Božena a dvě děti. Manželé Křížovi a děti Miloslav a, Josef, Zdeňka a Marie,, (Josef po válce imigroval do Jižní Ameriky), manželé Neumanovi,. Marta Láblerová s manželem cukrářem z čísla 106, byla to jeho druhá žena. Říkalo se jí Cukrdlinka. Eman Tyll manželka a jejich čtyři děti. Ti zde měli postavenou jen dřevěnou boudu.
Další vagony byly postaveny na „staráku“ Jak se kdysi říkalo ulici Na Tržišti. Obyvatelé k Pletenému Újezdu postavili své příbytky na veřejném prostranství a po výzvě k likvidaci v padesátých létech je nastěhovali do Hasrtdlíkovny, jak se říkalo domu na roku Spálené a Melicharovy ulice. Bývala to židovská modlitebna a obchod. Poté co se židovská rodina Hastrdlíků nevrátila z koncentračního tábora, byl dům prázdný. Martu Láblerovou – Cukrdlinku už jako vdovu nastěhovali do Blažkovy proti mlýnu. Věčnou stěžovatelku znal každý. Byla velkou milovníci koček. Něco jsem u ní vyřizovala, ale krčila jsem se v rohu u dveří, kočky létali ze skříně na skříň a bále jsem se, že mi některá přistane na hlavě. Chovala také králíky a prodávala je paní Majerové z obchodu potravin Jednoty v čísle 86. Říkávala jí: „Přineste králíka, ale i s hlavou“.
V ulici „Na Tržišti“ dostali obyvatelé malé pozemky, na kterých si mohli postavit vagóny. Bydlela jsem na druhém konci. Tak nevím zda tu bylo vagónu více, pamatuji jen jeden, který zde byl ještě v roce 2006. Žasli byste nad tím, že poskytoval přístřeší rodinám i s řádkou dětí. Dovedli využít každičké místo, které v průběhu dne podle potřeby rodinného života měnilo své poslání k vaření, jídlu i spánku.
Ostatní rodiny Rezkovi, Čebišovi, Vlkovi, Beranovi, Procházkovi, Fialovi. Ti měli většinou domky pod svisel (byl to domek který měl jen půl střechy a jednu místnost). Po roce 1950 přistavovali a dnes jsou tu už jen pomalu vilky.. Z původních obyvatel zde bydlí jen jedna z dcer Čebišových. Ještě za vlády JZD, které sídlilo těsně za domky přikoupili pozemky a každý zde má hezkou zahrádku.
Ostatně celé okolí prošlo proměnou. Odedávna a dlouho tu bylo skutečně tržiště., kde jste mohly koupit nebo prodat krávu i koně, kde jste mohli popít a zazpívat si s divokou cháskou handlířů v blízké hospodě „ Na radosti“ (ta je tu dosud 2017). Pak místo, kde se stavěli houpačky a kolotoče ( 1940-45) Byla to jediná zábava pro mladé v době války. Bývalo tu hluboké bahno. Od roku 1971 je zde asfaltová silnice. Býval tu konec města, teď je tu místo příjemné k bydlení. Jen hluk letadel ho ruší.
nsm