Svátek práce ve vzpomínkách mé mamky

Svátek práce byl za komunismu nejvýznamnější státní svátek, jelikož vyjadřoval jednotu a sílu národa.
Pár dní před 1. májem se hromadně uklízely ulice a předzahrádky. Umývala se okna, na která se potom lepily vlaječky ČR a Sovětského svazu a jelikož vlaječek není nikdy dost, zapichovaly se ještě do květináčů.
V hračkářstvích se daly levně koupit třapatá mávátka a velké barevné květiny. Obzvlášť květiny byly hodně oblíbené u dětí. Kdo nechtěl utrácet, mohl si doma udělat transparent se slovy jako “ZDRAVÍME 1. MÁJ“ “SLÁVA MÍRU“ apod.

Ráno se všichni obyvatelé vesnice se svými mávátky sešli někde na kraji města, odkud se potom vydali na náměstí. Ale ještě před vyražením se zadarmo dostávaly karafiáty a seřazovalo se do průvodu. Úplně vpředu hrála dechovka, za ní pak byli Pionýři s Jiskrami, dále různé jiné sdružení, např. Sokol a na konci byli všichni ostatní. Celý pochod trval přes 20 minut, i když náměstí bylo vzdálené asi 600 m.
Na náměstí na tribunách již čekali představitelé režimu se svojí řečí, ve které hlavně oslavovali úspěchy pracující třídy.

Většinu tato povídací část nudila, a tak se často stávalo, že se lidé drze “vypařovali“ do hospody na pivo. Děti, které poslouchání taky nebavilo, a začaly kvůli tomu vyrušovat, se mohli těšit nejen na pohlavek od rodičů/učitele, ale i na poznámku v žákovské knížce. Ke konci projevu byly vypuštěni bílé holubice jako symbol míru. Když byl proslov u konce, mohlo se jít prostě domů. Po proslovu chodila moje mamka se svým tátou do hospody na limonádu.

Nejlepší věc na svátku práce pro moji mamku bylo to, že se nemuselo chodit do školy a že se do obchodů doplnilo nedostatkové zboží, např. banány a pomeranče.

Dle vzpomínek Věry Pavlíčkové (rozené Bažantové) z let 1982–1989 v Borohrádku.