Vždy jsem si myslela, že dětství je vždy úžasné období našeho života. Přišlo mi ale divné, že babička o tomto období nikdy nemluvila. Babiččino dětství nebylo právě to šťastné a jak jsem se z vyprávění dozvěděla, bylo ovlivněno mnoha událostmi.
Narodila jsem se před koncem druhé světové války, a moje matka se mnou ve vlaku při cestě mezi Prahou a jižními Čechy zažila několik hloubkových leteckých náletů. Možná už tehdy začalo ono „dětství“.
V následujících poválečných letech místo radosti z konce hitlerovského násilí, sílila mezi lidmi nejistota z politického, hospodářského a existenčního vývoje. To vše mělo vliv i na rodiny a tak jsem byla jako nechápající človíček konfrontována s nešťastným manželstvím mých rodičů, které bylo rozvedeno a já jsem byla svěřena do péče táty. Ničemu jsem nerozuměla, nikdo mi nic pořádně nevysvětlil, jak jsem mnohem později zjistila, bylo to patrně i z obavy, že bych nemusela s informací, že je moje „nová máma“ židovského původu, dobře odolávat rostoucí antisemické politické náladě odolávat. A tak jsem se uzavírala do samoty a strachu, co bude dál.
S nástupem do 1. třídy jsme se od učitelů dozvídali hrozivé informace, že pět let po ukončení
2. světové války vznikl v Koreji válečný konflikt, který málem přerůstá ve válku třetí. Hrozba, kterou 6.ti leté hlavičky opět neumí zpracovat a zažívají „strach“.
Koncem roku 1951 jsme jednoho dne museli nechat učebnice českého jazyka na lavicích a následující den jsme je našli s odstraněným portrétem generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, který byl v tzv. „Slánského procesu“ obžalován s dalšími 13 lidmi většinou vysoce postavených členů KSČ k trestu smrti oběšením. Drtivá většina byla židovského původu, stejně jako skvělá, koncentrákem prověřená nevlastní matka. A zase ta obrovská nejistota a strach.
V tomto „šťastném dětství“ jsem se propracovala až do dospělosti a stále si jenom přeji, aby moji potomci a všechny děti na celém světě měli štěstí větší.