Příběh mého dědy

Dědečkův otec našel v lese na podzim roku 1944 tři uprchlíky ze zajateckého tábora- Australana Arthura, Angličana Patricka a Američana Johna. Sestřelení spojenečtí letci se dlouho skrývali po svém útěku ze zajetí v táboře u Šternberka. Po mnoha letech kontaktoval mou rodinu synovec jednoho z nich, australský učitel historie jménem Richard. Příběh tak přesahuje hranice nejen času, ale i kontinentů, protože se naše rodiny dodnes společně vídají a navštěvují.

Tento hrdinský čin zmiňuji, aby nebyl zapomenut, o všechny tři letce se moje rodina starala až do konce války. Otec mého dědečka tím riskoval především svůj život a životy svých nejbližších, ale přesto se rozhodl pomoci. Díky tomuto statečnému činu byli letci zachráněni a dostali se v pořádku zpět do svých domovů.

Chtěla bych poukázat na to, že tento příběh neskončil válkou. Po mnoha letech přišel na adresu mého dědy dopis z Austrálie psaný anglicky s přáním a prosbou, že Richard Rowe hledá rodinu Jana Hrubého. Kontakt na mého dědu našel v pozůstalosti po svém strýci a jako učitel dějepisu se o období války velmi zajímal.

Tímto se začala psát další kapitola příběhu, který pokračuje až dodnes. V roce 2005 Richard, synovec australského letce, přicestoval a moje rodina, převážně pamětník můj děda, se mu snažili co nejvíce objasnit a přiblížit situaci za války. Společně prošli velké území, kde se letci pohybovali a skrývali.

Rodina Arthura, potažmo Richarda, nás již několikrát navštívila a já měla díky nim příležitost Austrálii v loňském roce poznat a objevit kus této nádherné země.

Tento příběh pro mě znamená více než jen vzpomínku na válku. Ukazuje mi, že i v těžkých dobách dokázali obyčejní lidé udělat něco neobyčejného. Dědečkův otec se rozhodl pomoci, i když tím riskoval všechno.