Nechápal jsem, nevěřil jsem a přece jsem ji poznal. Televizi…
Už jsem byl druhým rokem na vojně v Dubnici nad Váhom, když jsem se těšil na návštěvu svého bratra. Byl podztim 1954. Vrátil se ze zájezdu divadla Královopolské z Vídně. Reprezentovali ochotnické divadlo a bráška mně slíbil Coca Colu. A dovezl. Byl jsem nadšený. Procházeli jsme se po Dubnici a kecali o všem možném, když bráška řekl, že v Americe mají kino i v bytě. "Kecáš" oponoval jsem. "Copak to jde?" "No samo. Už brzo to uvidíš i u nás. Já už jsem to viděl. Nejenom ve Vídni. Už to bývá i v některých hospodách, jenomže je to v radiu. Radio je veliké a obrazovka jako obyčejná pohlednice." Tohle byla pro mne první zmínka o televizi. Za pár dní ji měli už i v nádražní restauraci. Víc poruch a vojáků než hraní. Až jsem se vrátil z vojny nečekali jsme dlouho, kdy byla možnost půjčit si na Veselé ulici v Brně telku z Multiservisu - Mánesa a od té doby máme doma toho "Zloděje času". Vy taky?
Ladislav Kolbaba Brno